 |
POHÁDKY Z HÁJOVNY |
|
| Vydalo nakladatelství Akcent Třebíč v roce 2003. Elektronicky možno objednat i na adrese: www.myslivost.cz |
||
Snaží se odhalovat tajemství říše zvířat a vzbudit tak v dětech zájem o
poznání okolního světa. Krátké příběhy rozvíjí jejich fantazii, učí je vidět
své okolí jinýma očima. Kniha je velmi krásně a bohatě ilustrovaná, takže
vzbuzuje zájem na první pohled. Je určena dětem předškolního věku, reaguje
na jejich zvědavost a reflektuje jejich svět plný otázek. Najdeme zde tedy
pohádky, které dávají odpověď na všetečné dětské otázky o tom, jak se pozná
správné zaječí srdce, proč je koloušek "kropenatý", jak se sojka naučila
zpívat i proč má liška teplé holínky. |
||
| Pohádky z hájovny – Akcent, Třebíč 2012, II. vydání. | ||
Druhé vydání Pohádek z hájovny se zásluhou ilustrátorky Ludmily Šnajdrové
změnilo v takzvané obrázkové čtení. Prostřednictvím obrázků porozumí
pohádkovým příběhům i malé děti, které se teprve učí číst. Pohádky z lesa
jim vyprávějí o zajíčkovi, o koloušovi, sojce a lišce. |
||
|
|
||
ZAJEČÍ POHÁDKA |
||
| (Ukázka z knihy Pohádky z hájovny) | ||
| Na palouku v lese se schovával zajíček. Nebyl úplně malinký.
Už trochu povyrostl. Maminka ho poslala poprvé samotného na pastvu. "Jen
běž! Máš všechno, co se na zajíce patří a sluší," řekla mu. "A dávej na sebe
pozor! Pamatuješ si všechno, co jsem tě učila?" volala na něho. Zajíček přikývl. Pamatoval si hlavně to, že má dojít až na konec palouku. Tam rostlo nejlepší zaječí zelí. Zajíček věděl, že zaječí zelí vypadá spíš jako jetýlek, bíle kvete a je šťavnatě kyselé. Zamířil tím směrem. Radoval se, že má všechno, co se na zajíce sluší a patří. Měl srst na kožíšku dohněda. Měl velké hnědé oči, dlouhé uši a dlouhé nohy. Uměl od narození dobře běhat. Všechno po zaječím dobře uměl, ale přesto se mu na pastvu samotnému nechtělo. Měl totiž jednu velkou starost. Zapomněl na to, jak se vlastně zajíc bojí. Ano, bylo to opravdu tak: "Jak se mám po zaječím bát?" přemýšlel. Nedošel ještě doprostřed palouku a ozvalo se za ním hrozné dupání. Ani se neohlédl, kdo za ním jde. Vyskočil a pelášil pryč. Nevěděl, kam utíká. Hop a hop, kličkoval sem a tam. Neznámý hlas však za ním volal: "Hej, mě se nemusíš bát. Já jsem ježek. Přede mnou nemusíš utíkat!" "Ježek?" Zajíc se zastavil a opatrně se oklikou vracel zpátky. "Jsi to opravdu ty?" přesvědčil se ještě jednou. Teprve pak se zeptal "Ježku, umíš se bát?" vyzvídal na něm. "To víš, že umím." "A jak se umíš bát?" byl zajíček zvědavý. "Já se schovám do klubíčka. Takhle!" předvedl mu ježek. "Hmmm, to není nic pro mě? Takhle se zajíc bát nemůže!" To věděl určitě. Rozloučil se s ježkem a vydal se na pastvu. Přes palouk tekl potůček. Zajíček ho přeskočil. To uměl. Vůbec se nenamočil. Něco však v jeho blízkosti do vody žbluňklo. Ani se neohlédl a upaloval pryč. "Hej, já jsem žába. Počkej, mě se nemusíš bát," ozval se za ním hlas. "Ty seš žába?" zajíček se zastavil a ohlédl. "A umíš se bát?" zeptal se jí. "To víš, že to umím. Já, když se bojím, schovám se do vody! Takhle!" Žába se ponořila a zmizela pod hladinou. "Hmmm, to není nic pro mě!" poznal zajíček. A hopkal dál. Dával si pozor, ale stalo se to zase. Něco se před ním pohnulo. Uskočil stranou. Už se málem dal do běhu. "Počkej, zajíčku, přede mnou nemusíš utíkat. Já jsem hlemýžď," ozvalo se blízko něho. Zajíček se zase ptal: "Co děláš hlemýždi, když se bojíš?" "Já se celý schovám do domečku. Koukni!" Hlemýžď mu to ukázal. "To není nic pro mě." Tohle zajíček věděl zcela určitě. Rozloučil se s hlemýžděm. Na pastvu, kde bylo zaječí zelí, však nedošel. Vrátil se k mamince. Přiběhl k ní celý udýchaný. "Nemohu jít sám na pastvu. Neumím se po zaječím bát," bědoval. Ježek, když se bojí, stočí se do klubíčka, žába zmizí ve vodě, hlemýžď se schová do domečku. A co já? Já jsem vždycky jen povyskočil a utíkal všelijak," svěřoval se. "Ale to je ono. My, zajíci, při každé příležitosti utíkáme," připomněla mu maminka. "A když se vylekáme, utíkáme nejvíc! Běžíme, kličkujeme, vracíme se, děláme hop a skok. To je po zaječím se bát. Máš správné zaječí srdce." povzbudila ho maminka. "Mám správné zaječí srdce?" divil se zajíček. "To budu vždycky jen utíkat, když se polekám?" "Vždycky ne. Nebudeš jen vylekaný zajíc. Nemusíš při každém zašustění, zapraskání hned vystrašeně prchat," řekla a poradila mu: "Místo velkého utíkání se umíme i přikrčit pevně k zemi. Nikdo nás neuvidí. Samozřejmě, uši sklopit. A pak nezbude nic jiného, než čekat. Zjistíme, kdo a co to vedle nás dupe, praská, šustí. Málokdo to ví, ale zajíc je i hodně statečný. Umí utíkat jako nikdo jiný a umí také do poslední chvíle čekat jako kdo jiný." Zajíček se znovu vydal na pastvu. Už tolik neutíkal. Přikrčil se v prohlubni. Nebylo ho vůbec vidět. Mohlo to kolem něho dupat, šustit, praskat. A on nic, i když šel kolem něho myslivec. Ten na něho skoro šlápl. Zajíček až na poslední chvíli vyrazil z úkrytu. "Ty ale umíš vzít do zaječích," podivil se myslivec. Zajíček mu brzy zmizel z dohledu. Pelášil a kličkoval přes celý palouk. Zastavil se v pravý čas. Kolem něho bylo samé zaječí zelí. Ochutnal ho. Zdálo se mu nejsladší na světě, i když zaječí zelí je kysele šťavnaté. "Mám správné zaječí srdce," říkal si pak cestou domů. "No vidíš, nejsi žádný vylekaný zajíček. Je z tebe protřelý zajíc!" chválila ho doma maminka. |
||
| « zpět | ||