 |
PANÍ POHÁDKA |
|
| Vydalo nakladatelství Amaprint-Kerndl, s.r.o. v roce 2012. Knihu lze objednat e-mailem: pknkubinek@centrum.cz |
||
Stejně jako v Pohádkách z tajemného lesa i v této knize doprovázejí pohádkové texty fotografie přírodnin. Tímto způsobem ožívají nejen stromy a květiny, ale i kameny, tma, světlo i stín, vody i ledy, sněhy i plameny, celá příroda. |
||
|
|
||
KOŘÍNEK TINTĚRA |
||
| (Ukázka z knihy Paní Pohádka) | ||
„Náhodou, jsem malý, ale podívejte se na mé svaly!“ Kořínek Tintěra se rád předváděl. Přitom byl mezi malými kořínky nejmenší a to mu nepřinášelo nic dobrého.„Kořínku Tintěro, máš pevné svaly, ale krátké nohy a žádnou sílu. Sám v hluboké zemi nic nesvedeš,“ odstrkovali ho ostatní Maloši za sebe, protože jim překážel. Jenže, když nemohl být všude první, tak jim opodál udával tempo. „Hej rup! Hej rup!“ dirigoval je, jako by byl mezi nimi hlavní on. „Raz, dva, tři… raz dva, tři…“ počítal jim do tempa. „Nauč se počítat nejméně do sta!“ zkoušeli to s ním, aby se ho alespoň na chvíli zbavili. Ale on se opravdu naučil počítat. „Devadesát devět…sto!“ skončil u této číslice a ještě měl cosi na srdci: „Nezapomeňte, když bylo nejhůř, tak jsem vám byl dobrý!“ připomínal jim při každé příležitosti svůj chytrý kousek. A čím se chlubil? „No, kdo tehdy v době sucha na šel vodu ukrytou pod kamenem? No přece já… ko ří nek Tintěra!“ Dovedl pak dlouze po vídat o tom, jak našel vodu pod kamenem, kam se nikdo jiný nedostal. A neodpustil si na konec přidat, že jsou to právě oni, kořeny Maloši, co živí a ze země napájejí celý strom. A jejich kamarádi, silné kořeny, zase drží kmen stromu a kmen podpírá větve a ty větve zase drží listy nebo jehličí… „A náš strom má listy nebo jehličí?“ zeptali se ho jednou Maloši, aby měl nad čím přemýšlet a byl zticha. Jenže nastaly ještě větší dohady: „Je náš strom listnáč? Je jehličnan?“ přeli se nakonec všichni. „Já se o tom přesvědčím na vlastní oči!“ prohlásil Tintěra. Konečně se pro něho našla důležitá práce. Hned se vydal z hloubi země nahoru. Ale při svém stoupání narazil na silné kořeny. 
„Silné kořeny, co držíte statný kmen, pusťte mě ven! Musím si být jistý, zda náš strom má jehličí či listy!“ spustil důležitě. „Moc si troufáš, Tintěro! Ven ze země může vyčouhnout akorát tak silný kořen a to ještě ne moc, aby mu na slunci neoschl nos.“ poučily ho kořeny. „A co když budu silný kořen?“ troufal si opravdu hodně. „Když jsem se naučil počítat do sta, budu umět i kouzlit zlehka!“ řekl si jen tak a podle toho se zařídil. A hned to zkusil: „Abraka dabraka, klepu vám na vrata, chci jít od vás ven jako silný kořen!“ odříkal zaklínadlo, které ho zrovna napadlo. A ejhle! Nezůstalo jen u planého čarování. „Jsem opravdu velký silný kořen!“ Čouhal si až ze země ven, ale radoval se předčasně. Jak musel držet kmen, nahoru nad sebe neviděl. Koukal jen do země, odkud vyšel. „To znamená, že musím být kmen, abych se přesvědčil, zda větve mají jehličí či listy,“ nedal se odradit prvním neúspěchem. Jako silný kořen se odhodlal k dalšímu čarovaní: „Abraka dabraka, klepu zas na vrata, chci jít ještě víc ven jako mohutný kmen!“ A co se nestalo! Vlastně stalo! Byl z něho mohutný kmen. Cítil se pevný a silný jako nikdy! Ale co to? „Jaké to mám pokroucené větve? A na nich, kde nic, tu nic. Žádné jehličí ani listy!“ zhrozil se. Navíc, jeho holé pokroucené větve sténaly a jen volaly: „Vodu, vodu!“ 
„I já mám žízeň! Vodu, vodu!“ volal zrovna tak. Ale to už i silné kořeny po něm opakovaly: „Vodu, vodu!“ „Co jen ti Maloši, jak si v hloubi země beze mne poradí? Copak nic beze mne nesvedou?“ úpěl žízní. „Hledejte vodu třeba i pod kamenem!“ vzkázal jim po silných kořenech. Ale žádná náprava se neděla. „U všech jehličí a listů, copak jsem jim dost nepřipomínal, že Maloši živí a napájejí celý strom!“ naříkal. „Že by se učili počítat do sta a na své povinnosti zapomněli?“ přemítal. „A kdo najde v době sucha ukrytou vodu i pod kamenem? No přece já…kořínek Tintěra!“ vzpomněl si, jak to u nich v nejvyšší nouzi chodí. A dal se opět do čarování: „Abraka dabraka, klepu zpět na vrata. Ať jsem kořínek Tintěra, co velký zázrak udělá!“ drmolil rychle, aby byl zpátky mezi svými. Dole v zemi panoval opravdu velký zmatek. „Vodu, vodu!“ naříkali mezi sebou i Maloši a všude ji kolem sebe hledali. Ale pouze on, krátký a slabý, ale zeměznalý, se protáhl do skalní pukliny. Nabíral vody, aby se napili Maloši, silné kořeny, kmen i celý strom. A také už nechtěl být nikým jiným, než tím, čím vždycky byl. Ale byl si jistý, že jednou zjistí, zda má ten jejich strom jehličí nebo listí. |
||
| « zpět | ||