 |
ČLOVĚK RODU ŽENSKÉHO |
|
| Kniha povídek. Vydalo nakladatelství Profil v Ostravě v roce l983. |
||
Hrdinky povídek zastihujeme v příbězích knížky v nejrůznějších situacích, většinou
však v okamžicích rozhodování nebo poznávání nových kvalit. V jejich životě
je mnoho nespokojenosti, mnoho touhy, která často krystalizuje v konkrétní
vědomí, je v nich i mnoho bolesti a nepochopení, ale to je všechno
vyvažováno bytostnou potřebou proměny, řešení či nápravy. Mnoho úsilí věnují
hrdinky povídek odporu proti staletým, přesto však stále přežívajícím
předsudkům a společenským konvencím; chtějí být upřímné, rozhodné i něžné,
ale především vnitřně svobodné. Všechny touží po štěstí a vidí jako největší
překážku jeho uskutečnění lidskou lhostejnost, neschopnost dorozumění,
sobectví. |
||
|
|
||
Gabriela Střeláková: Ořechová vůně |
||
| (Povídka z knihy Člověk rodu ženského) | ||
| Jedeme k babičce - opakovaly každou chvíli děti a nemohly se
dočkat, až budeme na místě. Nadskakovaly na zadních sedadlech v autě, stejně
jako dva proutěné košíky, které jsme vezli s sebou. Děti se vždycky radovaly z této cesty. Jedině Tomáš, můj muž, se nikdy na sklizeň ořechů netěšil. Ořech, tvrdil, je svrasklá tvrdá skořápka s těžce dobyvatelným jádrem, kulička v zelené slupce, která sedí vysoko na stromě, a když se srazí dolů, spadne, tak nepříjemně barví ruce dohněda. Dětem jsem donekonečna vyprávěla, jakou má ořech pěknou kůru, že nové větve jsou olivově zelené a ořechové listí, zvlášť když se rozdrolí v dlani, krásně voní. "Nezačínej zase s ořechovou vůní," napomenul mě Tomáš. Ale já už stejně mlčela. A děti se naštěstí na ořechy přestaly ptát. Jsou jen zvědavé, kde má řeka podemleté břehy a slepá ramena, kde se na stráních pásaly hnědobílé krávy a strakaté kozy, kde stával mlýn. V době, kdy zrají ořechy, jako by se moje rodná vesnice ještě více přikrčila do údolí. Střechy se překrývají, ze zahrad vystupují zdi a ploty, podzimní ohnivé barvy listů zapalují kraj. Teprve blízkost prozradí, že většina domů je nových. Jen náš zůstává stejně malý a zatrčený a vychází z něho ticho. Děti nečekaly. Vyskočily ze sedadel, dveře auta nechaly otevřené a rozběhly se dovnitř za babičkou. Dům ožil. Všude bylo hned plno křiku a smíchu, v pokojích se rozsvětlily prastaré barvy a rozvlnily záclony, prkenná podlaha vrzala. Nevnímala jsem všechno. Moje pohledy patřily oknu, které vedlo do zahrady. A u čaje jsem už nevydržela, vstala jsem od stolu a zamířila ke dveřím. "Kam jdeš? Vždyť jsme sotva přijeli a nemáme ani vybaleno," staral se Tomáš. "Hned se vrátím," řekla jsem nejistě. "Zase k ořechům?" Jeho tvář se v tom okamžiku podobala popraskané slupce. Díval se na mne nechápavě. "Odmalička mám ráda ořechovou vůni. I mé dětství ji mělo. Jako malá holka jsem se spřátelila s Jirkou. Přijížděl na prázdniny z města. Pohublý kluk s rozcuchanými vlasy, s řídkým obočím a modrýma očima. A já - copatá holka s rukama a nohama jako hůlky, jsem na něho vždycky čekávala. Kamarádili jsme spolu, i když mi vadila jeho vychloubačnost. Podle něho bylo ve městě všechno lepší. Škola se nedala srovnat, náš rybník nestál za nic, řeka to byl podle něho potok. Uměl lépe číst, počítat, jeho pravidla her musela být správnější. Jednou přijel na podzim. Víš co? Zasadíme ořech!" navrhla jsem mu, když jsme si klestili cestu křovím u zahrady. "To je toho, zasadit ořech!" tvářil se. "Dá se do země a je to." "Ořech je dobré sázet teď na podzim. A v zelené slupce. V zemi pak tolik nevyschne a dobře roste," dávala jsem mu rady. "Tak dobře, ve slupce," odfoukl pohrdlivě. "Ale… Ten kdo zasadí ořech, prý za rok nato umře!" Neříkal nic, jen oči se rozšířily. "Nevěříš? Zrovna tak to povídala babička od sousedů, když vloni sázela ořech." "A umřela?" nevydržel. "Před týdnem měla pohřeb.!" "Umřela… Umřela, protože byla stará" zachrčel mu hlas. "Prosím tě, kdo by něčemu takovému věřil?" V rohu zahrady rostl starý ořešák. Brouzdali jsme se k němu spadlým listím, sráželi a sbírali ořechy. "Tak zasadíme ho?" znejistěla jsem. V každé ruce jsem pevně svírala zelený ořech. "A víš opravdu, jak se sází?" najednou se přiznal, že také něco neví a neumí. "Tak sázej, já budu hned po tobě." "Napřed ty. Nebo oba najednou," nedala jsem se. Země byla vlhká a ruce jsme měli od hlíny. "A o kolik vyroste ořech za rok?" zajímal se a jako náměsíčný pozoroval ten zelený plod ve vyhrabané jamce. "Moc nevyroste, jen málo. Ale bude mít silný kořen. Ten prý se potom má zasekávat, aby stromek nahoře sílil." "A my ho budeme zasekávat?" "Nevím, co bude za rok. U sousedů ho bude zasekávat už někdo jiný. Proto má ořech sázet jen starý člověk." "Ty strašpytle! Snad se nebojíš?" chtěl se posmívat, ale moc mu to nešlo. "Co když ale ořech nevyroste? Platí pak, co jsi říkala?" "Nevím, musela bych se zeptat." "Ne! Neptej se. Nikomu neříkej, že jsme zasadili ořechy." Rychle jsme zahrabali svou jamku s ořechem a utíkali od ní pryč. Daleko. Od té doby přijížděl Jirka častěji. Společně jsme vždy běželi do zahrady a pak pozorovali rostoucí ořechy. Počítali jsme dny, týdny. A rok plynul. Nakonec jsme ztratili odvahu a k ořechům nechodili. Až zase na podzim, den předtím… . "Na něco jsem přišel," táhl mě Jirka kolem plotu. "Co kdybychom zasadili nový ořech? Třeba by se to vše posunulo o další rok… . Vzduch se hned lehčeji dýchal. Vždycky než vyprší rok, zasadíme ořech. A příští podzim další a pak zase další. Ořešáků přibývalo. Ale na jejich plody se musí čekat dlouho. My se svou láskou tak dlouho nečekali. A pak jakoby ze zvyku jsme rok co rok sázeli ořechy a smáli se dřívější obavám. Bylo to i záminka, jak se spolu setkat, jak vnímat i to, co se nevešlo mezi hemžící a houstnoucí směs života. Ta obyčejná slova, která jsme si říkali při sázení ořechů, pohyby, doteky a gesta se neztratily. Dodnes je slyším, vidím a cítím. Dnes chodím pohladit už silné kmeny, ohýbat silné větve. Do dlaní se mi vejde tolik ořechů. Kolem zahrady a ještě dál, po každé straně polní cesty jich roste řada. Poslední ořechy jsme zasadili před mnoha lety. Od té doby, co Jirka zahynul při autonehodě, ořechy nesázím. Společně jsme sázeli, bez něho nemohu. Jen se ráda procházím alejí ořešáků. A nemohu zapomenout na jejich vůni. |
||
 |
||