ÚVOD


LITERÁRNÍ ČINNOST:

Dětská literatura

Povídky

Ostatní

Literární besedy

Křty


UKÁZKY Z KNIH:

Zahrada plná pohádek

Paní Pohádka

Kohout Fejfara

Srnčí pohádka

Zaječí pohádka

Pohádky z tajemného lesa

Liščí pohádka

Pohádky z hájovny

Abecední hrátky se zvířátky

Člověk rodu ženského

A co tvůj mobil?


VÝTVARNÁ ČINNOST:

Koláže

Ilustrace

Výstavy

Fotogalerie


RŮZNÉ:

Napsali o mně

Návštěvní kniha

Odkazy

Kontakt

    Design: Robert Mahr © 2007
     

  NEPOHÁDKY PRO HOLKY A KLUKY

 
     
  Audiokazeta pohádek pro nejmenší dětské posluchače v dramatizaci Michala Bureše, ve spolupráci herců olomouckého divadla. V krátkých dobrodružstvích se malí hrdinové potýkají se svými starostmi a problémy, které dobře znají i děti ze svého všedního života a které my dospělí občas zlehčujeme. Tyto pohádkové příběhy ukazují formou humoru a lehké nadsázky, jak může být legrační zavazování tkaniček, jak nemít strach, proč se nemusíme stydět před dospělými atd. Kazetu si rády děti pouštějí v autě i před spaním. Společné poslouchání pak dává prostor k tak důležitým vzájemným rozhovorům mezi dětmi a jejich rodiči.  
  Hudba: Robert Mahr  
  Natočeno 1998.  
 
 
 

Nemehlo a Mehlo

 
  (Ukázka z kazety Nepohádky pro holky a kluky)  
     
  "Bráška je nemehlo. Zase rozbil hrníček!" žalovala na něho, no kdo jiný, než jeho sestra Zuzka. A Lojzík věděl, co bude následovat.
"Lojzík, nemehlo… . Neumí ani kotrmelec, ani skákat panáka."
"A neumím si česat drdol jako ty! Neumím psát psaníčka klukovi Kubovi jako ty," napodoboval Lojzík její hlas. Oba přitom koukali po mámě. To se ví, nic z toho se jí nelíbilo. Obrátila se však na Lojzíka.
"A co tvoje triko? Máš ho na sobě opačně. Obleč si ho pořádně a jdeme! Jinak tu cukrárnu nestihneme."
Zuzka s radostí popichovala: "Jestli máme všechno stihnout, tak ať si jde hned obouvat boty. Jinak se zblázním, než si zaváže tkaničky."
"To je toho!" zamumlal Lojzík potichu, ale Zuzce to neušlo:
"Mami, jestli do deseti minut nebude mít zavázané tkaničky, řekneš mu taky, že je nemehlo. Že mu to řekneš!" naléhala.
Lojzík si vzal boty a šel s nimi raději na schodiště, Tam se posadil. Operace s tkaničkami mohla začít. Mašlička na jedné tkaničce, a když to jinak nejde, mašlička na druhé tkaničce… .
"Krucipísek! Nemehlovské tkaničky!" Lojzík zůstal bezradně sedět na schodech. Zavřel oči a ponořil se do tiché tmy, kde se před ním najednou objevila lávka. Za ní byl jiný svět: Nepohádka. Šoural se tedy přes lávku. Zdálo se mu, jako by tady už někdy byl. Rozhlížel se tak zvědavě, že na konci lávky zakopl. Natáhl se jak dlouhý tak široký. "Já jsem nemehlo!" zlobil se na sebe a oprašoval si kolena.
"Ty jsi opravdu nemehlo?" ozvalo se za ním. Lojzík se otočil. Uviděl kluka. Byli stejně velcí a trochu se i podobali. Kluk se znovu ozval: "Opravdu jsi už nemehlo? Já jsem zatím jen mehlo," řekl.
"Jaké mehlo?" zbystřil Lojzík pozornost.
Kluk se pustil do vysvětlování: U nás v Nepohádce je každé dítě nejdříve mehlem, víš? Odmalička hned všechno umíme. Chodit, běhat, skákat, plavat… . Ale nemůžme se dočkat, až začneme chodit do nemehlovské školy, Tam se začneme učit na nemehla.
Lojzík na to vykulil oči. "Na nemehla?" srovnával si to v hlavě. Kluk se ale nedal zastavit.
"A na konci školy děláme zkoušky z nemehlouky," poučoval ho.
Lojzík se tomu zasmál. "To děláte i nemehlovské kotrmelce?"
Kluk přikývl. "Já ho ale ještě pořádně neumím," posmutněl.
Lojzíkovi se kotrmelce také moc nedařily. Rád mu poradil: "To se takhle sehneš a převalíš se na bok jako medvěd."
Kluk radostně vypískl. Měl však těžkostí víc. "A co nemehloskoč do dálky nebo do výšky? Znáš to?"
Na zelené louce v Nepohádce měli místa dost. A tak skotačili a nemehlačili. Lojzíkovi se začalo kupodivu dařit, že se opravdu stával mehlem. A opravdu, aniž chtěl, dokázal elegantní kotrmelec, obstojnou stojku dokonce i přemet stranou… . Najednou si ale vzpomněl na maminku, na Zuzku i na své nezavázané boty… .
"Hele, pro dnešek dost. Někdy zase přijdu, ale teď už musím domů." Přeběhl lávku a pelášil, co mu nohy stačily. Sotva se posadil doma na schodiště, už tam byly máma se Zuzkou. Umíte si představit, jaké bylo jejich překvapení, když si boty vzorově zavázal. Radostně vyskočil a jen si prozpěvoval:


Já už nejsem mehlo
A to není jedno
Zavážu si tkaničky
Bez jediné chybičky

Mehlo, mehlo, mehýlko
Koukni se ně mě
Nejsem žádné trdýlko
Řekni to mámě

Já už jsem mehlo
A to není jedno
Na jedné noze poskočím
S posměváčky zatočím

Já už jsem mehlo
A to není jedno
Všechno mi jde jako nic
Naučím se toho víc
 
     
  « zpět